Pustit dítěti hranou pohádku, protože barevné animaci prý už odrostlo, může být někdy zapeklitý úkol. Výběr je obrovský a je to stejné jako s čokoládou a poloslepou babičkou. Je velmi pravděpodobné, že babi koupí levnou polskou čokoládu, protože se v tom nevyzná a má to všechno stejný obal. Babi, právě proto vezmi lupu a čti složení, a pokud to má pod 25 % kakaa, je to jen hnědá plastelína, a podobně to bude i s hranou pohádkou. Jen tam je potřeba procent ještě trochu více.
Jsou hrané pohádky, které by se daly přirovnat ke kvalitní hořké belgické nebo švýcarské čokoládě. Takový Čaroděj ze země Oz (r. Victor Fleming, 1939) je filmem, který snad nikdy neomrzí a nezklame. Na svou dobu byl neuvěřitelně dobře zpracovaný, kouzelný a babička by mě na něj nalákala i do pece v perníkové chaloupce. Return to Oz (r. Walter Murch, 1985) je hezkým a vydařeným pokračováním, ovšem existují věci, které jsou diskutabilní. Televizní minisérie Tin Man (r. Nick Willing, 2007) je sice překopaným příběhem z Oz, ovšem někdy změna fasády vůbec není na škodu a povedených fantasy pohádek je dneska jako kvalitního a duchaplného amerického popu. Potom totiž narazíte na obdobu Čaroděje jakou je Mocný vládce Oz (r. Sam Raimi, 2013), která sice má herecké obsazení, které by vydalo na menší oscarovou promenádu, ale místo do Dolby Theatre v Los Angeles vás zavede do smrdutého cirkusového stanu v Horní Dolní. Není to nejhorší film všech dob, na to jsou jiní adepti, ale zase je tady ono dilema kvalitní belgická versus čokoládová hmota z Polska…
Pak existuje pohádkové něco, co by Forrest Gump nazval bonboniérou – protože tady jeden nikdy neví, na co narazí – jedná se o legendární příběh o Popelce. Nemluvím o oblíbených filmech jako Tři oříšky pro Popelku (r. Václav Vorlíček, 1973) nebo Disneyho animovanou verzi z roku 1950. Mluvím o snaze modernizovat příběh či o pokusech o rádoby originální vyprávění z jiného pohledu. Třeba kdyby příběh vykládala šedá seschlá myš se stařeckou demencí, jak kdysi znala Popelku a že to vlastně bylo úplně jinak a film by kvůli pištění musel mít celou dobu titulky… No, minimálně by byl originální, ale stejně jako následující filmy by si svůj okruh příznivců našel.
Odkud začít. Vezmeme to chaoticky. Třeba televizní film od německého režiséra Karina Brandauera z roku 1989. Oni Němci vůbec mají divné představy o pohádkách, a pokud nechce rodič mazat děcku med kolem huby, jen ať mu pouští krvavé německé pohádky s jejich typickým syrovým realismem. Mají Grimmy a nějaké hollywoodské báchorky pro bačkory je nevzrušují, takže Popelka prostě bude vypadat jako šikanovaná venkovská buchta, která na podpatcích chodí denně po hřebících, pohledem uhrane na sto metrů a levou rukou porazí koně. Drsný kraj, drsné ženy. Avšak němečtí filmaři mají na svědomí ještě jednu televizní Popelku (2011) od režiséra Uwe Jansona. Obsazení už je rozhodně příjemnější, Popelka se dokonce několikrát usměje, ale jinak je ten film vhodný jen pro diváky, co se rádi dívají na slaboduché dívky a pomatené mládence a mluvím o filmech pro děti, o ničem jiném, aby bylo jasno.
Ovšem který jiný národ než americký je přímo posedlý příběhem o utlačované chudé venkovské dívce, která se provdá za prince, a žijí spolu – a tak dále? Správně, žádný jiný! Televizní film Popelka (r. Robert Iscove, 1997) – hraný muzikál, v roli kmotřičky víly Whitney Houston a v roli popelky Brandy Norwood. Nebuďme rasisti, všechny národnostní menšiny potřebují pohádky. A kdo by nepotřeboval uječenou Whitney, dýni a prapodivný domek, který přinesli opilí kulisáci rovnou z Kdosic (Grinch, 2000)?
Další výstřel do tmy je Zakletá Ella (Tommy O'Haver, r. 2004). Ať se na mě nikdo nezlobí, ale když kmotřička víla prokleje dítě, aby každého na slovo poslechlo, tak to nemyslela ani trochu dobře, a chudák Anne Hathaway coby Ella si to fakt vyžrala. A dívat se, jak chudák holka plní iracionální přání macechy a sester a vlastně všech kolem je asi jako operace slepého střeva bez anestetik. Polovinu času jsem si připadala jako na fotbalovém zápase, kde můj oblíbený tým prohrává v poločase 0:7.
Ovšem čím dál půjdeme, tím větší peklo děti čeká. Popelka prošla modernizací a úpravou, že by se plastičtí chirurgové Michaela Jacksona mohli lecčemu přiučit. Některým fanouškům teď budu možná křivdit, protože jak jsem se při psaní toho článku dozvěděla, i někteří mí vrstevníci si prostě sem tam ujedou na špatném filmu tohoto typu, který ovšem za špatný vůbec nepovažují. Ovšem kdo mi řekne, že Moderní Popelka (Mark Rosman, r. 2004) nebyl vlastně zas tak špatný film, dostane židlí a taky drátem do oka. Protože Rosman by sice měl dostat cenu za propagaci starých pohádek zakrnělé mládeži, ale přiznejme si, že na to koukají jen holky se slabostí pro Chada Michaela Murrayho, a pokud se na to z nějakého nepochopitelného důvodu dívají i muži, já ani nikdo jiný to raději nechceme vědět.
Jak šel čas, Popelka dostávala čím dál víc na prdel. Na řadu totiž přišla Selena Gomez v hlavní roli filmu A zase jedna Popelka (Damon Santostefano, r. 2008). Mladá Mary (jakože Popelka) už nechce doma zametat a posluhovat, a chce se dát na tanec. Koště po pár letech přestane stačit a skákání po čerstvě vytřených kachlích taky. Takže jakmile přijede nějaká druhořadá mužská popová hvězdička a hledá po středních školách novou tanečnici (úchyl…), Mary se na něj vrhne jako divá a tančí jako striptérka o poslední dolar. Jestli spolu žili šťastně, dokud se neobjevila další mladá roztleskávačka, je myslím docela jasné…
No, a protože Muzikály ze střední a taneční filmy mají za poslední desetiletí úspěch jako blázen, tak i Popelka bude tančit a zpívat! Všechno se přizpůsobí aktuální mládeži, a tak vezmeme nějakou mladou svěží šťabajznu a pubertální děcka budou mít radost! Takže natřásající se Popelku aka Selenu Gomez jsme tady měli, Hillary Duff v Moderní Popelce sice sem tam něco zaskřehotala a z kopejtka si taky vyhodila, ale všeho s mírou. Whitney a Brandy tu hubu nezavřely, ale tam měla Popelka alespoň hezké šaty. Ale co za pokus je hergot Moderní Popelka: Byla jednou jedna píseň (Damon Santostefano, r. 2011)? Asi začínám být stará, dnešní mládeži nerozumím, nebo už opravdu nevím, ale „příběh o Popelce“, která chce zpívat, ale macecha že ne a donutí ji, aby zpívala playback za svoji nevlastní sestru na koncertech… Prosím? Po pravdě mojí nejoblíbenější variací Popelky je a bude Pretty Woman (1990), protože Richard Gere. Jen doufám, že Popelka od Kennetha Branagha, která má přijít do kin příští rok, konečně napraví těm dosavadním kreaturám reputaci.
Další na řadě je příběh o Sněhurce. Kdybych jen věděla, co všechno na mě čeká, když jsem plánovala najít a zhlédnout i ty špatné, méně známé verze…
Bohudíky v tomhle případě narazíme „pouze“ na dvě „významné“ muzikálové verze. Jedna nese již v názvu sofistikovanou metaforu režiséra, scenáristy a producenta. Jde o film Sněhurka a tři moulové (Walter Lang, r. 1961) a koho zajímá, že tam hraje pár členů z The Stooges (ne, Iggy Pop tam není)? Nikoho. Druhá verze se ještě ke všemu pyšní tím, že jim předlohou byla původní pohádka bratří Grimmů. To rozhodně. Četla jsem ji několikrát, ale nikde neskřehotala nějaká podivínka a zlá královna nevydávala zvuky, jako když kočku taháte za ocas. Ovšem zlá královna byla fakt psychopatka roku. A ten účes by jí na oslavách v Hunger Games (2012) záviděl nejeden blázen. Blbost to je, to bez pochyb, ale raději se budu dívat na neskutečně vtipnou (směšnou) Sněhurku a sedm trpaslíků (Michael Berz, r. 1987) a asi nejoriginálnější mluvící zrcadlo než na moderní verze Popelky.
Abych nezapomněla, německý filmový průmysl také nezahálel a krom lechtivých snímků se Sněhurkou natočil ještě dva exempláře, které stojí za zmínku. První byla stvořena v koprodukci s Československem, a tak televizní film Sněhurka natočil Ludvík Ráža v roce 1992. Je to divné a děsivé a dál se o tom bojím mluvit. Druhá a taktéž televizní Sněhurka je od režiséra Thomase Freundnera z roku 2009. Sněhurka je naivní a naprosto blbá a navíc ty německé herečky jsou v pohádkách psycho, to už mi nikdo nerozmluví. A jestli jsem o předchozí německé Sněhurce řekla, že je divná, tak k téhle nemám slov.
Ovšem experti jsou zase Američané. Jistě se teď opět se spoustou diváků neshodnu, ale film Sněhurka – Příběh hrůzy (Michael Cohn, r. 1997) je podle mě nedoceněný. Přiznávám, viděla jsem ho po poslední zpívané Popelce a tohle přišlo jako vysvobození. Ale Michael Cohn se vykašlal na nějaké šaškárny s mladou krásnou Sněhurkou, ta nikoho nezajímala. Zlou královnu si tady střihla Sigourney Weaver a ten film si urvala pro sebe. Stejně jako tomu je v případě filmu Sněhurka a lovec (Rupert Sanders, r. 2012). Koho by taky zajímala Kristen Stewart, když si vedle ní stoupne Charlize Theron jako ztělesněná dokonalost a čisté zlo? O něco podobného se pokoušela stejný rok i Julia Roberts. Ne, Sněhurka (Tarsem Singh, r. 2012) je prostě přeslazené naivní filmové zlo a Julia Roberts je maximálně hysterická nána se závislostí na plastických operacích, tečka.
Ovšem Sněhurka, kterou člověk vidět nechce, a přesto si ji pustí, je Sněhurka bratří Grimmů (Naomi L. Selfman, r. 2012). Myslím, že neznalým jsem udělala velkou službu, protože na tomhle filmu je od základů všechno špatně. Herecké výkony, střih, kamera, režie, příběh! Jestli někdo četl překlad Grimmů, kde místo trpaslíků jsou elfové a to prosím i ženského pohlaví, pobíhá tam něco jako psi a něco jako draci, místo jablka je prsten a deset elfů vyhraje bitvu proti 10 000člennému vojsku, tak ať mi ji pošle. Jo a Sněhurka prej byla blondýna…
A abyste si nemysleli, že snad neexistuje vyloženě moderní verze Sněhurky, tak samozřejmě, že ano. Královna ročníku (Joe Nussbaum, r. 2007) obšlehla původní příběh, aplikovala na středoškoláky a čarodějnice je prezidentka nějakého sesterského spolku. Sečteno podtrženo, proč proboha neuděláte film, který nebude polovinu času zkoušet narážky na příběh o Sněhurce, aby všem došlo, že hlavní hrdinka má, chudinka, vlastně stejný osud.
Zjistila jsem, že zpackaných hraných pohádek je tolik, že by to vydalo na sbírku konkurující Hrám o trůny. Některé se s trochou nadsázky dají snést, některé se dají snést s drátem v oku a některé zase jen s vrtačkou u hlavy. Po pravdě jestli někteří lidé dojdou názoru, že děti „odrostou“ animovaným pohádkám, tak to sotva. Raději jim pustit hezkou animovanou pohádku než uječenou moderní verzi, kde si nějaká mladá krasotinka natřásá půlky a vy z toho vyfasujete maximálně bolest hlavy hodnou dvou nebo tří ibalginů. Navíc ty příběhy už mají pramálo společného s předlohou, a pokud z tohohle znásilňování Grimmů (a dalších) nevyleze Jacob a Wilhelm na Halloween z hrobu a nebude chtít polovinu světa sežrat, tak jejich prach minimálně obden tluče „hlavou“ o dno rakve. A to ještě neví, že o nich natočili film Kletba Bratří Grimmů (Terry Gilliam, r. 2005). Terry Gilliame, těš se…
Našli ste chybu, alebo máte tip na zaujímavý článok? Napíšte nám!
Páči sa Vám tento článok? Zdieľajte ho!
Informácie o autorovi
Veronika Cholastová Redaktorka
Ďalšie články od tohto autora
- Bond jako špatný vtip a trapnost jako vrcholný pocit! To chceme! (Špión, 2015) 15. jún 2015
- 50 odstínů prudké inteligence aneb péčko v kině! (Päťdesiat odtieňov sivej, 2015) 12. feb 2015
- Média a propaganda v plném proudu (Hunger Games: Síla vzdoru 1. Část, 2014) 13. dec 2014
- Průvodce přežití každé malicherné katastrůfky 06. dec 2014
- Čí je to vina a kdo je nakonec hrdina a kdo srab? (Zmizení Eleanor Rigby: On+Ona, 2014) 29. nov 2014