Existují filmy, kvůli kterým Poseidon pomalu rozpouští ledovce a topí lidstvo, Zeus sesílá hromy, blesky, tornáda a hurikány a Athéna šla i se svou moudrostí do penze. V následujících řádcích se dočtete o největších katastrofách na filmovém plátně, které se provinily bezbožným zacházením s řeckou mytologií. Tento článek pak může fungovat i jako jmenný seznam osob spojených s filmem, které by měly dobrovolně uvažovat o doživotním půstu, celibátu, sebemrskačství a domácím vězení.
Jeden z nejužívanějších a nejznámějších antických hrdinů je polobůh Herkules, jež i letos slaví comeback v podobě filmu Herkules: Zrození legendy (r. Renny Harlin, 2014), který jsme na našich stránkách již recenzovali a marně hledali cokoliv, za co film nestrhat. Problém režisérů je, že z celé legendy vyjmou pouze „Obdařen nadlidskou silou a odvahou...“. Ne pánové, to opravdu nestačí, vytvořte si vlastního superhrdinu. Existují desítky filmů a seriálů, které přetransformovaly Herkula do všeho možného, jen do Herkula ne. Za zmínku stojí třeba seriálové pokračování úspěšného dětského příběhu z dílny Walta Disneyho s docela trefným názvem Herkules (1997). Tento humorný seriál, který následoval rok po filmu a velebil se stejným názvem, měl již s Herkulem pramálo společného. Ovšem kam se to hrabe na kultovní akční seriál z roku 1995, který měl ve své době jen jedinou konkurenci a tou byla Xena (1995)? Tajná vášeň a zakázané ovoce filmových a televizních nadšenců/maniaků, zlaté doly pro komerční televize typu TV Nova a snad nejpopulárnější atrapa řeckých bájí. Po pravdě, celé to bylo postavené na hlavu a navlečené do kostýmu „americký pohled na věc“, který z Kevina Sorba udělal americko-řeckého akčního hrdinu, a kdo měl v 90. letech televizi, neměl bohužel šanci tento seriál přehlédnout.
Na výše zmíněný seriál navázal další špatný snímek – Mladý Herkules (r. T. J. Scott, 1998) a ano, studio Disney a režisér Scott se ten rok spikli a rozhodli se svět zahltit pubertálním polobohem, který nikoho nezajímal. Dalšího špatného Herkula natočil v roce 1983 Luigi Cozzi a pokračovat bychom mohli ještě opravdu dlouho. Ovšem existuje Herkules, který by si tyhle ostatní dal k snídani. Řeč je o filmu Herkules v New Yorku (r. Arthur Allan Seidelman, 1969), hereckém debutu Arnolda Schwarzeneggera. Jde o komedii, na které je špatné snad všechno a Arnold nemusí být ani bůh, ani polobůh, aby přepral i devítihlavou saň.
Herkules v New Yorku / Hercules in New York
Filmy s polobohem v hlavní roli se v poslední době rojí odevšud a asi se i dál rojit budou. Dalším takovým snímkem je Percy Jackson – Zloděj blesku (2010). Film natočil Chris Columbus podle stejnojmenné knižní předlohy od Ricka Riordana. Riordan chtěl být pravděpodobně rebel a inovátor, takže otcem Percyho Jacksona není Zeus, ale Poseidon. Tím to přijatelné končí a Riordan se sice plácá po rameni, ale ne všechno nové je vždy dobré. Percy se dostane na tábor polobohů, kde je spousta jemu podobných dětí, což vypadá, že bohové musejí být šílení a celé dny nedělají nic jiného, než znásilňují pozemšťanky a řeckou mytologii. To, že vrchol Olympu je vlastně na mrakodrapu v New Yorku a podsvětí najdete ve skalách u Los Angeles pod slavným nápisem Hollywood, považujme za objev tisíciletí. Je to velmi vtipná a důmyslná metafora, ale opravdu? A abychom nepřišli zkrátka, tahle šlamastyka má i pokračování pod názvem Percy Jackson: Moře nestvůr (r. Thor Freudenthal, 2013).
Percy Jackson Zlodej Blesku / Percy Jackson & The Olympians The Lightning Thief
Ale abyste nemysleli, že nic než špatné filmy není, existuje skvělý film, který se jmenuje Souboj Titánů (r. Desmond Davis, 1981), a ten se stal inspirací pro mnohé dnešní filmy, které by se s trochou dobré vůle daly označit za „hezké, ale...“. Řeč je o filmech Válka bohů (r. Tarsem Singh, 2011) nebo Hněv titánů (r. Jonathan Liebesman, 2012), které nebudou asi spadat mezi to nejhorší s tématikou řecké mytologie, ale to jen kvůli zajímavým hercům, krvavým akčním scénám a zavřením obou očí při psaní hodnocení. V těchto případech je spíš smutné, že se Američané stále marně pokouší najít tu hranici vkusu při kombinaci akčního filmu a řeckého mýtu.
Další film, jehož předchůdce byl úspěšný a ceněný, je Jason a Argonauti. Verze z roku 1963 natočená Donem Chaffeym je dodnes klasickým příběhem z řeckých bájí, kde Jason hledá bájné zlaté rouno. Televizní film z roku 2000 (r. Nick Willing) ví o chybkách, které jeho předchůdce měl. A proto se rozhodl, udělat ještě větší chyby, použít digitální efekty ze stejného roku, obsadit Dennise Hoppera a Franka Langella a udělat z toho frašku, kterou nelze brát jinak než s velkou nadsázkou, protože jinak je to k pláči.
Ovšem opravdová laskomina je Xanadu (r. Robert Greenwald, 1980). Tento film byl jako první oceněn Zlatou malinou za nejhorší režii a škoda jen, že neproměnil těch dalších pět nominací. Je pravda, že v malinách už snad nic nepřekoná Twilight ságu (doufejme...), ovšem i fiasko Xanadu by mělo stačit na doživotní zbavení svéprávnosti a zavření do kumbálu na košťata. Slavná Olivia Newton-John zde hraje dceru Diovu, do které se zamiloval obyčejný člověk Michael Beck. A nejen že ji miluje, ale ona se stala i jeho múzou a on se snaží ji najít a s tím mu pomůže Gene Kelly. Kde že je chyba? Tento velmi poutavý příběh plný osobností je vlastně romantický muzikál. Ve stylu disco. Odtančený na kolečkových bruslích... Ano, jsou to 80. léta a ano, pokud se najde takový zvrhlík, který si tuhle serenádu vychutná, tak ať. Ale ne každý má sklony k duševnímu masochismu a ne každý je po zbytek života schopný žít s tím, že ústřední píseň vlastně podvědomě zná a už si ji navždy bude spojovat s tímhle. Co jednu malinu, celý keř jim za to dát!
Xanadu / Xanadu
Řecké mýty a báje zná snad každý, postavy i příběhy jsou legendární a mají pevné postavení snad ve všech oblastech umění. Někteří lidé se však nebojí experimentovat s příběhem, postavami, formou i žánrem a v některých případech je to čisté lití vody do kyseliny sírové. Protože podíváme-li se na žánry, tak musí Aristotelův prach vířit a pokoušet se o sebepoškození. Kdyby věděl, že když drama rozdělí na komedii a tragédii, tak se ve dvacátém a dvacátém prvním století objeví řecké báje striktně v těchto formách (v tom pejorativním slova smyslu), tak si raději vytrhne jazyk už jako nemluvně. Opravdu, buď se u toho člověk královsky pobaví, nebo dalších deset let naříká a prosí o připoutání na skálu a vyklování očí. V tomhle plevelu je skutečně těžké najít zrno, tedy kvalitní film. Někdy je ovšem potřeba podívat se na opravdu špatný film, abychom skutečně docenili ty dobré. Únosná míra je zde dost individuální a proto, až budete mít akutní potřebu lít si do očí kyselinu, raději vypněte film a nosič i přehrávač rituálně spalte.
Našli ste chybu, alebo máte tip na zaujímavý článok? Napíšte nám!
Páči sa Vám tento článok? Zdieľajte ho!
Informácie o autorovi
Veronika Cholastová Redaktorka
Ďalšie články od tohto autora
- Bond jako špatný vtip a trapnost jako vrcholný pocit! To chceme! (Špión, 2015) 15. jún 2015
- 50 odstínů prudké inteligence aneb péčko v kině! (Päťdesiat odtieňov sivej, 2015) 12. feb 2015
- Média a propaganda v plném proudu (Hunger Games: Síla vzdoru 1. Část, 2014) 13. dec 2014
- Průvodce přežití každé malicherné katastrůfky 06. dec 2014
- Čí je to vina a kdo je nakonec hrdina a kdo srab? (Zmizení Eleanor Rigby: On+Ona, 2014) 29. nov 2014