Bibo Bergeron se snaží zbořit další mýty o zvířatech. Po Příběhu žraloka (2004), kde byl hlavní hrdina citlivý žralok vegetarián a milovník přírody, nám představuje nový příběh Příšerka v Paříži (2011) o roztomilé a neškodné bleše, která se stane nejlepším věrným přítelem člověka a nepotřebuje k tomu ani psa.
Příšerka v Paříži je jedním z mála francouzských animovaných filmů, které vzniknou ve velké konkurenci megalomanských amerických studií, a na rozdíl od nich si nechává svoji poetiku, kouzlo a vizáž. Nečekejte dalšího Iluzionistu (2010), přestože nesou společné prvky francouzské animace a vlastního pohledu na ni. Čekejte malou lekci historie francouzského filmu, kouzlo Paříže, spoustu romantických pohledů a květiny.
Právě v Paříži se totiž odehrává příběh z let 1910. Krásnou starou Paříž trápí déšť a zvedající se břeh řeky Seiny. Emile a Raoul zapříčiní katastrofu ve vědecké laboratoři, která dá vzniknout monstru, jež trápí občany Paříže. Příšerka v podobě obrovské zmatené blechy se tak dostane až ke dveřím kabaretu, kde se jí ujme tamější hvězda Lucille, o kterou usiluje komisař Maynott. Tento muž je pro svou kariéru ochoten i tu rozvodněnou řeku vypít nebo blechu překousnout, jen aby dosáhl povýšení. Koho zajímá, že je blecha vlastně jen chudák zmatené zvíře toužící po troše lidské lásky, která má jen tak mimochodem skvělý hlas a zpívá jako Sean Lennon? (Ano, trefa! Mluvíme o synu Johna Lennona.) Dohromady se zpívající Lucille s hlasem zpěvačky Vannesy Paradis tvoří oba skvělý duet a, co si budeme povídat, poskakující blecha drnkající na kytaru je prostě kouzelná.
Příběh nás nutí neodsuzovat žádného tvora pro jeho společenské označení a už teď je mi líto rodičů, kteří po tomhle snímku budou vysvětlovat svým potomkům, že blechu k Vánocům opravdu nedostanou. Nejsou to milostné tahanice mezi všemi ústředními postavami nebo nešťastný život ztrápené hvězdy, je to blecha, které je člověku tolik líto, že vlastně zapomene, jak blecha ve skutečnosti vypadá. Zásadním problémem filmu je jen jeho spád. Má dobrý příběh, zajímavou myšlenku a s příběhem těžkého blešího života ještě skutečně nikdo nepřišel. Ale film se odvíjí stejně jako Francouzi sami – pomalu, klidně, elegantně a lehce znuděně. Ten pocit znuděného Francouze kouřícího cigaretu, pomalu srkajícího kávu a ležérně ohrnujícího nos nad dalším croissantem v kavárně Café de la Paix, ten z toho filmu dýchá vteřinu za vteřinou, že vám i ta Eiffelovka v pozadí připadá méně francouzská. Stejně jako francouzský styl je i tento film klidný, elegantní, nikam nespěchající, který rozvážně vypráví svůj příběh. Hudba od Mathieu Chedida je skvělá a svěží, každá píseň se prapodivně dostane pod kůži a postavičky jsou tak nějak více evropské. Přejdeme-li ujeté taneční scény blechy a křehké dívky s andělskými křídly na zádech zmítající sebou na parketu, děti i dospělí si tento film mohou jednoduše oblíbit a empaticky přilnout k blechám.
Režisér Bergeron napsal scénář, který se hodí více na knižní než filmové zpracování. Dětská představivost by tomu dala přesně to kouzlo, které měl Příběh žraloka a které tady trochu chybělo. Ovšem příběh o krotkém žralokovi nesl americkou stopu, na kterou je většina diváků přivyklá, a překousnout onen francouzský pohled na věc se může ze začátku jevit jako nepřekonatelná překážka. Pokud ji divák i s dítětem přeskočí (nebo se přebrodí na druhou stranu) a nebude se oddávat rauši znudění, může si film opravdu užít, a kdo se na konci neusměje nad rozkošným řešením a záchranou před záplavami, má bleší svědomí. Příšerka v Paříži člověka donutí zpomalit, ale pokud máte rádi francouzskou kulturu, filmy, animaci a vtip, ten čas za to bude stát. Pro skalní příznivce Disneyho princezen/princů a trpaslíků to ale pravděpodobně nebude žádná delikatesa.
Našli ste chybu, alebo máte tip na zaujímavý článok? Napíšte nám!