Game of Thrones (S01, S02)

Zima přišla a odešla již dvakrát, je na čase podívat se, co nám po sobě zanechala

Hra o trůny, nebo chcete-li Game of Thrones (dneska jí stejně nikdo jinak neřekne), je seriál, jež nejspíš viděl už každý, kdo se zajímá o fantasy seriálovou scénu, nebo občas kouká na HBO. Kdo ho neviděl, o něm s velkou pravděpodobností alespoň slyšel, neboť na Hru o trůny prší už rok a půl ze všech stran samá chvála. Pokud se náhodou najdou i tací, jež o něm slyšíte poprvé, snad se mi podaří přesvědčit vás, že je to seriál hodný zhlédnutí. Ovšem vzhledem k tomu, že ho již téměř každý zná, a bylo o něm napsáno již mnoho, se moje situace stává krapet nevděčnou. Pokusím se tedy předejít jak přílišnému „nošení dříví do lesa“, tak zbytečným spoilerům v duchu oblíbeného citátu „Malíčka“ Petyra Baeliše. 

Když se ocitneš v posteli s ošklivou ženou, nejlepší věcí, kterou můžeš udělat, je zavřít oči a v klidu pokračovat.

Trocha historie na začátek

Když se před nějakými třemi roky rozneslo, že HBO má v úmyslu adaptovat jednu z nejuznávanějších soudobých fantasy ság, Píseň ledu a ohně amerického autora G. R. R. Martina, každý fanoušek dospělejší fantasy začal opatrně doufat, že se začíná blýskat na lepší časy. Bezprecedentní úspěch Jacksonova Pána prstenů dokázal, že žánr fantasy nemusí být pouze pohádka pro malé děti, o které se nezajímá nikdo jiný, než malá skupinka podivínů hrajících po nocích doma ve sklepě „dračák“ (bez urážky), ale že může mít podobu kvalitního filmového díla, na které se nemusí nikdo stydět jít do kina (na rozdíl od o něco staršího Dračího doupěte, na které se snaží marně zapomenout všichni, co ho viděli). Současně více než miliardové zisky ukázaly fantasy jako žánr překvapivě lukrativní. Naposledy filmy se skřítky, princeznami a více či méně osvalenými geroji začaly vystrkovat růžky v letech osmdesátých. Tehdy ale jakýkoliv další rozvoj zazdil kasovní neúspěch George Lucase, s jeho pokusem o epickou fantasy Willow. Po úspěchu Petera Jacksona ovšem nebylo nemístné očekávat vlnu dalších adaptací, a nejeden milovník žánru si řekl, že už bylo sakra načase. Někde se ovšem stala chyba. Po celých osm let na nás z filmových pláten a televizních obrazovek útočily místo hord krvežíznivých orků hordy mluvících zvířátek (Narnie, kdepak té je dneska konec) a teenagerů v různém stupni školní docházky.Kdo chtěl něco temnějšího, realističtějšího, s komplexnějším příběhem a postavami nebo nějakými šťavnatějšími kousky (ve všech možných smyslech), prachsprostě ostrouhal. Ač šlo o pochopitelný kalkul ze strany studií, mířících především na publikum, jež vytáhne do kina i svoje rodiče, dospělého fanouška to každopádně zamrzí. Na obranu je ale nutno podotknout, že bylo několik pokusů, jež ovšem propadly v zapomnění. Blahé paměti budiž tomu důkazem vcelku ucházející Solomon Kane, kterého ale s největší pravděpodobností neviděl nikdo, kromě hardcore fanoušků R. E. Howarda, a loňský Princ a Pruďas, který přes geniální kombinaci parodie žánru sword & sorcery a perverzních hlášek, nedopadl příliš valně. Návštěvnost kin navíc nezvedla ani přítomnost Natalie Portmanové v tangách.

Co se televize týče, byly i tam úspěchy dost mizivé. Jako příklad slouží poměrně nedávný pokus o adaptaci populární ságy Meč pravdy Terryho Goodkinda, na kterém se podílel Sam Raimi. Seriál Legend of the Seeker ovšem nedosáhl valných kvalit, což se projevilo i na sledovanosti, a skončil po dvou sezónách. Nikdo jiný se o něco podobného nepokusil, a starší televizní kousky jako Herkules či Xena se přes svoje možné cheesy kouzlo nedají s Hrou o trůny ani v nejmenším srovnávat.

O čem to vlastně je

Věrný svému slibu tu nebudu zbytečně spoilerovat, což se nedělá, nebo zdlouhavě rozebírat děj, což by v tomhle případě ani dost dobře nešlo. Letmé shrnutí je ovšem pravděpodobně na místě. Hra o trůny je fantasy zasazená do světa ne nepodobného našemu středověku. Velká část děje se odehrává na kontinentu zvaném Západozemí, jenž odpovídá středověké Evropě a příběh diváka zavede i do prostředí kočovných Dothraků, kteří mají svůj předobraz v mongolských nájezdnících (víceméně). Magie je tu velmi poskrovnu a kromě draků a nemrtvých se tu nevyskytuje mnoho klasických potvor spojovaných s fantasy (alespoň prozatím). Děj se zaměřuje na mocenské intriky mezi hlavními rody Západozemí, které eventuelně přerostou v krvavou válku „každý proti každému“(ne, tohle opravdu není spoiler). Hlavními hráči jsou zde zpočátku rody Starků, Lannisterů a Baratheonů (přinejmenším v prvních dvou sériích), jenž by mohli být v jednoduchosti označováni jako „ti hodní“, „ti zlí“ a „ti oškliví.“ Ve Hře o trůny ovšem není nic tak jednoduché, a ani na první pohled prohnilí parchanti či čestní hrdinové tu nejsou tak černobílí, jak je člověk odjinud zvyklý. S hlavními hrdiny to tu také není tak jednoduché. Zpočátku by se mohlo zdát, že se jimi stanou Eddard Stark se svojí rodinou, a jinde by tomu snad i tak bylo, ale pravdou je, že Hra o trůny nemá žádného jednoznačného protagonistu. Celkově je tu něco kolem šesti prolínajících se dějových linií s několika desítkami postav, přičemž o žádné se nedá říct, že by byla nezajímavá nebo nepodstatná (i když je pravda, že některé dostanou vlastní prostor až v dalších sériích). Ze všech postav si ovšem největší sympatie a pozornost diváků i kritiků získává Tyrion Lannister, který, jako perfektní antihrdina s cynickým nadhledem a sarkastickým ostrovtipem, vládne každé scéně, ve které se objeví.

Nutno připomenout, že autor předlohy svoje postavy rozhodně nešetří a umírá zde značné množství převážně kladných hrdinů, což se samo sebou přeneslo i do seriálu. Běžný divák bude tedy pravděpodobně překvapen masivním řídnutím důležitých postav. Jako čtenář předlohy musím podotknout, že diváci ještě v tomhle ohledu neviděli zdaleka všechno a měli by se připravit na další značné ztráty (ne, tohle také není spoiler). Seriál se skutečně nese v temnějším duchu a o politické intriky, zákeřné vraždy, náhlé zvraty, krev, erotické scény a pár ostřejších slov tu opravdu není nouze.

Ve správných rukou

Fakt, že Hru o trůny produkuje HBO, byl od samého začátku zárukou kvality, jež je u televizní produkce nevídaná a byla utvrzena úspěchy předešlých seriálů, jako jsou Řím, Tudorovci či Pravá krev (mezi těmi známějšími). Především Řím dokázal, že televizní seriál může ledasjakou filmovou produkci předčit nejen po scénáristické a herecké stránce, ale i po stránce výpravy. Od historické tématiky k fantasy je to v tomhle ohledu už přece jen krůček. Také dospělejší forma, jež bývá v případě filmu spíše limitující, se v případě televize stává naopak výhodou, jež může nalákat diváky. Pro pořádek, dospělejší formou tu není myšlena pouze hojnost sexu, násilí a vulgarity (i když pro sekeru v hlavě nebo odhalené ňadro se tu taky nikdy nejde daleko), ale především vážnějších témat, hlubších postav a kvalitních dialogů. Nutno podotknout, že klasický filmový formát by vzhledem k rozsáhlosti předlohy ani nebyl použitelný. Knižní série o doposud pěti poměrně masivních knihách, každá o více než tisíci stran,s desítkami postav a spletitým dějem, který přechází plynule z jedné knihy do druhé a bez jednoznačného rozuzlení, by jednoduše nepřežila ořezávání na nějakou rozumnou filmovou délku. Řešení v podobě zpracování každé knihy do jedné desetidílné série je pravděpodobně ideální, bez nutnosti velkých kompromisů co se věrnosti předloze týče.

S poměrně štědrým rozpočtem, přibližně 60 milionůna první sérii a 69 milionů na druhou, vykouzlilo HBO pravděpodobně maximum. V tradici Říma či Tudorovců tu kulisy hradů a měst ve středověkém stylu působí náležitě špinavě a ošuntěle a královské paláce patřičně střídmě i honosně zároveň. Za kostýmy by se nemusel stydět žádný historický spektákl a rekvizity vypadají realisticky ošoupaně. Obzvlášť zbraně a brnění si zaslouží pochvalu za solidní práci, jelikož na rozdíl od spousty dalších seriálů, ale i filmů, nevypadají jako kus gumy natřený stříbřenkou. Natáčelo se v Severním Irsku, Maroku, na Maltě a na Islandu, takže prostředí tu vypadá patřičně dramaticky bez velikých úprav. Digitálních efektů tu není příliš,k čemuž bezpochyby přispívá minimální přítomnost magie a fantastických potvor, ale těch pár je na velmi slušné úrovni, obzvláště za draky by se nemusel stydět nikdo ani v kině. Uvidíme, jak se HBO vypořádá s rostoucím množstvím nemrtvých a podobné havěti v dalších knihách. Osobně doufám, že zbude v rozpočtu dost peněz na pár obrů a větších bitevních scén. Tím se dostáváme k tomu jedinému, na co tolik peněz nezbylo. Davové bitevní scény tu přišli zkrátka hlavně v první sezóně, což na jejím konci mohlo působit trochu antiklimakticky. Několik bitev je tu shrnuto stručným rozhovorem na bojišti a žádné akce se kromě několika drobných potyček nedočkáme. Druhá sezóna to ovšem ve svém závěru relativně úspěšně vynahrazuje. Aby taky ne. Jedná se tady nejspíš o největší bitvu, co se knižní předlohy týče, a přestože se tu místo desítek tisíc vojáků proháněli spíše desítky, na televizní produkci se jedná o značný pokrok, jenž nahrazuje kvantitu kvalitou. Tento závěrečný masakr měl na povel Neil Marshall, který dokázal, že zvládne vykouzlit solidní a náležitě brutální akci za poměrně malý peníz (Soudný den, Centurion), a tento úkol si s náležitým gustem vychutnal.

Hra o trůny ovšem nikdy nestála na velkolepých bitvách nebo trikových akčních scénách. Základem tu jsou výtečně napsané a zahrané postavy, spletitý příběh a kvalitní dialogy. Je pravda, že seriál může místy působit až příliš ukecaně, ale díky zajímavým postavám a výborným dialogům nikdy nesklouzne k nudě a přes množství postav si děj udržuje přehlednost. To je ostatně i jeden z důvodů, proč má Hra o trůny dobrou šanci zaujmout i diváky, kteří nejsou běžnými fanoušky fantasy. Navíc jak jednou začnete seriál sledovat, stává se nesmírně těžké ho pustit, protože lépe vyostřené cliffhangery najdete málokde.

Co se hereckých výkonů týče,ani jim se nedá v podstatě nic vytknout. V seriálu se vyskytuje až překvapivý počet kvalitních (ač nikoliv hvězdných) herců, mezikteré patří Sean Bean, Lena Headey, James Cosmo, Liam Cunningham a především Peter Dinklage. Sean Bean jako Eddard Stark zde předvádí svůj klasický herecký výraz „Boromir verze 2.1“, který používá posledních deset let, ale vzhledem k žánru a typu postavy mu nelze nic vytknout. Otázkou zůstává, zda filmový průmysl bude nabízet dostatek rolí ztrápených šlechticů ve fantastických a historických spektáklech, aby stačily na udržení jeho kariéry. Lena Headey, kterou si možná pamatujete ze třístovky, tu zvládá „řádnou mrchu“ v podobě královny Cersei na jedničku. Lena Headey si také mimochodem momentálně střihla postavu hlavní záporačky v údajně velmi povedené nové adaptaci komiksového Dredda. Zdá se, že záporné role jí jdou k duhu. Podobně na tom je i Nikolaj Coster-Waldau jako Jaimie Lannister, kterého jste mohli vidět v nedávném povedeném a lehce bizarním severském thrilleru Lovci hlav. Překvapuje zde i Jason Momoa, který pravděpodobně v roli barbarského náčelníka Khala Droga našel svoji životní roli. Nejoblíbenější diváckou postavou se však stává, jak jsem už zmiňoval, Peter Dinklage jako Tyrion, který trousí brilantní dialogy, kde se ukáže, a většina scén s ním se automaticky stává nezapomenutelnými. Dalším příjemným překvapením tu jsou také neznámé tváře (většina Starkovic famílie, Daenerys…), jež za svými zkušenějšími kolegy nijak nezaostávají, a stejně tak tu nedělají ostudu ani přírůstky z druhé sezóny.

Kvalita Hry o trůny však stojí především na scénáři. Na tom má zásluhu především hlavní dvojice scénáristů: David Benioff a D. B. Weiss. V tomhle ohledu jsou ti dva také vcelku překvapením, jelikož jejich jména vyvolávaly zpočátku spíše obavy. David Benioff je sice zodpovědnýza úspěšný a poměrně ceněný film 25. hodina, ale stejně tak má na kontě i (co se scénáře týče) znatelně slabší Tróju nebo Wolverina, a Weiss nemá pro jistotu předchozí zkušenosti žádné. K úspěchu ovšem bezpochyby přispěla aktivní scénáristická spolupráce samotného autora G. R. R. Martina. Pravděpodobně díky němu jsou totiž změny oproti předloze doposud minimální, a ty přítomné dostaly posvěcení od nejpovolanějšího. Postupem času se budou také nejspíš smazávat jasné hranice „co série, to kniha“. Již na konci druhé sezóny byly scény vypůjčené ze třetí knihy a vzhledem k tomu, že čtvrtá a pátá kniha se odehrávají zároveň, tu jistě nějaké změny nastanou. Každopádně jsou před námi ještě minimálně tři sezóny. Poté ovšem vyvstává otázka, co dál, jelikož knižní sága není doposud dokončená a Martin vydává průměrně jednu knihu za pět let, což by mohlo vytvořit drobný problém. Napíšou si scénáristé vlastní konec? Nezbývá nám nic jiného, než si počkat.

Literární koutek

Hra o trůny je adaptací knižní ságy Píseň ledu a ohně amerického autora G. R. R. Martina a patří mezi nejuznávanější dnešní klasické fantasy. Žánrově se řadí mezi high fantasy, podobně jako třeba Pán prstenů. High fantasy se vyznačuje především velkým množstvím postav a rozmáchlým komplexním dějem, mnohdy táhnoucím se přes celé kontinenty po desítky až stovky let (v tomhle ohledu je Píseň ledu a ohně ještě poměrně decentní). Na rozdíl od běžného přesvědčení je Hra o trůny název pouze prvního dílu ságy, přičemž další díly jsou popořadě: Střet králů, Bouře mečů, Hostina pro vrány a Tanec s draky. V současné době má autor v plánu ještě přinejmenším dva díly: The Winds of Winter a A Dream of Spring. První kniha vyšla v originále v roce 1996, a poslední 2011 (u nás vyšla poslední kniha začátkem léta). Původně byla série plánována jako trilogie, ovšem při tvůrčím procesu „trochu nakynula“. Pokud vás knihy zaujaly, tak mezi autory obdobných děl se dá zařadit Steven Erikson, R. E. Feist nebo David Gemmell.

Herní koutek

Co se videoherního zpracování týče, Hra o trůny na důstojného zastánce stále čeká. Doposud se na trhu objevily pouze dvě hry. A Game of Thrones: Genesis je loňská real-time strategie, která vyšla na PC, a je volně založená na knižní sérii, získala však pouze podprůměrná hodnocení. O něco ambicióznější, ovšem se stejně nevalným výsledkem, bylo letošní RPG s lakonickým názvem Game of Thrones. Hra vyšla na PC, PS3 i Xboxu a kritika ji strhala především pro značnou bugovitost, mizernou grafiku a nezajímavý příběh. V současné době je ve vývoji ještě MMORPG Seven Kingdoms, jejíž beta by se měla ukázat někdy na podzim.

Co možná nevíte

Seriál doposud získal, mimo množství nominací a jiných ocenění, dvě ceny Emmy a jeden Zlatý glóbus. Z toho dvě ceny si zasloužil Peter Dinklage za jeho roli Tyriona.
HBO si najalo vlastního experta na vytvoření „dothračtiny“, jazyka nájezdnických nomádů. Ten jim nevytvořil pouze pár vět, jež zaznělo v seriálu, ale funkční jazyk s osmnácti sty slov.
Hra o trůny vyvolala největší mediální zájem o Severní Irsko od uzavření příměří s IRA.
Hlavním zdrojem inspirace pro politické intriky v Písni ledu a ohně byly podle autora Stoletá válka a Válka růží.
Celé jméno autora předlohy je George Raymond Richard Martin. Uf.

Hra o trůny na Blu-ray

V době vydání tohoto článku by již měla být v obchodech k dispozici kompletní první sezóna seriálu. Na pěti discích, vedle standardních dokumentů o tvorbě a rozhovorů s tvůrci,najdete ještě další bonusy, přinášející hlubší náhled do komplexního fantasy světa. Mezi ně patří průvodce všemi rody a postavami, jež se v seriálu objevují, portrét řádu Noční hlídky a úvod do řeči Dothraki.

Informácie o autorovi

Jindřich Klimeš Redaktor

Jindřich Klimeš zatiaľ o sebe nezverejnil žiadne bližšie informácie.