Jsou filmy, na které se fanoušci dobré kinematografie jednoduše těší, už jen z principu, protože za nimi stojí osobitý tvůrce. Mexický režisér Alfonso Cuarón jedním z takových výrazných umělců určite je. Jeho aktuální projekt Gravitace, za kterým následuje možná poněkud zbytečně přehlížené sci-fi Potomci lidí, přitahuje zájem diváků už od doby, kdy se do hlavní mužské role počítalo s Robertem Downeym Jr. Od té doby ale snímek ušel dlouhou cestu a téměř všemi opěvovaný dorazil konečně i do české, potažmo slovenské distribuce. Jsou zvěsti o filmové události sezony skutečně pravdivé, nebo se jedná jen o nafouknutou bublinu?
Nejedná. Když už navíc James Cameron, tvůrce hned několika zásadních filmů sci-fi žánru, označí váš nový snímek za nejlepší science fiction, které bylo kdy natočené, už to většinou něco znamená. A ano, Cuarón se, i přes odklady a lehce vyšponované očekávání, jednoduše vytáhl. Nechat si ujít Gravitaci by byla rozhodně velká škoda. A to zvláště v případě, že je pro vás audiovizuální stránka tím nejdůležitějším aspektem filmu.
Překvapivě tísnivé vakuum
Co se totiž týče obrazu a zvuku, patří Gravitace k tomu nejlepšímu, co se urodilo nejen tento rok, ale i v posledních několika letech. A má to hned několik důvodů. Alfonso Cuarón totiž opět spojil síly s kameramanem Emmanuelem Lubezkim, se kterým dělal už na zmíněných Potomcích lidí nebo třeba na Mexické jízdě. Spolu však tentokrát zacházejí ještě dále, než u téměř dvacetiminutové sekvence z konce Potomků lidí, a nabízejí neopakovatelnou vizuální baladu, která místo aby se snažila si diváka podmanit rapidním střihem, dodává mu extrémně dlouhé sekvence řešené na jeden záběr. Ty však nepůsobí nikterak sebestředně či nuceně, spíše omezují zcizení postavy a vtahují diváka přímo ze sálu do vesmíru nad naší modrou planetou.
Druhý, neméně důležitý fakt, proč se filmu daří i přes poměrně jednoduchý příběh, který by vystačil na středometrážní snímek, udržet diváckou pozornost celou hodinu a půl, jsou digitální efekty. Těm se daří navodit až dechberoucí atmosféru prázdného vesmíru, kde jedna chyba může vyvolat řetězovou reakci, která má schopnost zdánlivě strnulý prostor radikálně proměnit.
Mrazivě chladný vesmír
To, čím vás ale zaručeně Gravitace odzbrojí, je kombinace neomylného režijního vedení, skvělé kamery a špičkových digitálních triků, čemuž dodává ten správný život neskutečně podmanivá hudba z pera Stevena Price. Ten, i když ve své podstatě nepřináší ničím zvlášť originální soundtrack, namíchal jednu z nejlépe padnoucích kompozic za poslední roky. Místy mrazivě distancovaný, jindy až příliš osobní, ale hlavně v důležitých momentech neskutečně emocionálně drásavý, že vás jednoduše nenechá v klidu ani na moment.
Navíc je to snímek, ve kterém Sandra Bullock, která velké části diváků leží v žaludku, předvádí pod Cuarónovým vedením obdivuhodný výkon, který by od ní málokdo čekal. Jednou z mála výtek, které bych na adresu snímku mohl vynést, je místy až příliš obyčejně se tvářící scénář. Děj sám o sobě není zase tak silně vtahující na to, aby udržel diváka dvě hodiny v tom nejvyšším tempu. Bohužel, scénář mu v některých pasážích zrovna nepomáhá, když se snaží tvářit jako další řadové sci-fi. Jako by se snažil zakrýt fakt, že tohle rozhodně není obyčejná záležitost.
To je ale jen decentní vada na kráse, které si většinu času ani nevšimnete. Gravitace je totiž snímkem, který se do kin opravdu nedostane často a k dokonalosti mu chybí jen málo. Je to filmařský zážitek, který pravého filmového fanouška utvrdí v tom, že až se bude za dlouhá léta vzpomínat na nejzásadnější filmaře našich let, Alfonso Cuarón u toho chybět nebude.
Našli ste chybu, alebo máte tip na zaujímavý článok? Napíšte nám!