Christopher Nolan se za posledních deset let v Hollywoodu dostal na naprostou špičku s tak neotřesitelnou pozicí, že i kdyby si jako následující film vybral nezávislé drama, nejspíše by se na něj hnaly davy diváků. Dost možná se také díky tomu jeho novinka Interstellar pyšní titulem nejočekávanějšího blockbusteru letošního podzimu. Dokázal i tentokrát glorifikovaný tvůrce dostát svojí pověsti a přinést do kin další nezapomenutelný zážitek, nebo se jeho výprava za hranice naší sluneční soustavy stala prvním pochybením v jinak impozantní filmografii? Od všeho trochu, neboť Nolanův nový snímek zároveň předvádí filmařskou genialitu, stejně jako budí rozpaky.
Jednu věc Christopheru Nolanovi rozhodně upřít nelze. Tou je fakt, že ať už natočí cokoliv, má rozhodně vkus na látky, a tak za svoji kariéru představil nejen skvěle vykonstruovanou komiksovou trilogii o Temném rytíři, ale také do značné míry ojedinělé snímky jako Memento či Insomnie nebo šikovně vystavěné produkce Dokonalý trik a Počátek. Když se tedy rozkřiklo, že se pro svůj další snímek tento režisér a scenárista vydá mezi hvězdy zachraňovat budoucnost lidstva, filmoví fanoušci byli u vytržení. Nyní, o dlouhé měsíce později, vstupuje jeho novinka do české a slovenské kinodistribuce a je jasné, že čekání se rozhodně vyplatilo, i když nová 2001: Vesmírná Odysea se bohužel nezrodila. Nikoliv však proto, že by se o to tvůrce subtilně či naprosto explicitně nesnažil.
Příběh se odehrává v budoucnosti, kdy lidské pokolení pomalu směřuje k hladomoru, populace Země prošla docela radikální redukcí a zbytek civilizace se snaží zoufale zachránit postupně vymírající lidstvo. Kvůli písečným bouřím a zhoršeným přírodním podmínkám a také kvůli nemocem totiž farmáři postupně přicházejí o zemědělské plodiny, které by mohli pěstovat. Jednou z posledních, která ještě odolává, je kukuřice, ale i ta už pomalu začíná vykazovat zvýšenou náchylnost, a je tak jasné, že zbývá jen několik posledních sklizní a pak bude i kukuřice věcí minulosti. Záchranou před tímto scénářem má být utajovaná mise Endurance, která má skrze červí díru u Saturnu cestovat do jiné galaxie, kde se může skrývat nový potenciální domov pro lidstvo. A vést tuto posádku má kdysi nadějný pilot Cooper (Matthew McConaughey), který se nyní živí jako farmář a tuto misi bere jako možnost, jak může zachránit budoucnost pro svoji dceru a syna. Podobná mise ovšem skrývá daleko více nebezpečí, než by se mohlo zdát. A nezdar nepřipadá v úvahu, neboť osud světa visí na vlásku.
Ať už si o takovém příběhu myslíte cokoliv, je fakt, že se z podobné premisy dá vytřískat opravdu hodně solidní film, stačí se třeba podívat na ne nepodobnou sci-fi Dannyho Boylea Sunshine. Interstellar nakládá s příběhem docela zajímavě. Veškerá zkratkovitost, naivita a přímočarost snímku stranou, Interstellar ani v rámci třech hodin nenudí, což už samo o sobě o něčem svědčí. Jako poněkud objemnější jednohubka, u které nebudete moc přemýšlet, by tedy obstála v podstatě na jedničku. Problémy ale nastanou, pokud začnete film trochu více rozebírat, přemýšlet nejen nad ním ale i nad tím, co postavy provádějí. Tady totiž Nolan tentokrát přestřelil.
To, co totiž s bratrem Jonathanem tentokráte napsali, je jakýsi pokus o skloubení v podstatě v realitě ukotvené velkolepé sci-fi s poněkud abstraktním a hlubokým přesahem á la již zmíněná 2001: Vesmírná odysea. Čím více pak tato inspirace a cíl začíná být zřetelnější, tím více se snímek přiklání k lehce absurdnímu blábolu. Je škoda, že to musím takhle označit, neboť v jiných momentech nabízí Interstellar silně zaujatý a dojemný příběh, který diváka vtáhne a emocionálně zdeptá. Ovšem tyto chvíle jsou patřičně vyvažovány těmi hloupými, zavánějícími klišé či vyloženě otravnými. Stejné je to pak i s motivy či drobnými detaily, kdy v některých momentech Nolan naprosto kouzlí a předvádí bez výhrad dokonalou kinematografii, zatímco v jiných chvílích se člověk diví, jak něco takového mohl vypustit režisér jeho kalibru. Když se pak dostaví například i nadměrná repetice básně Dylana Thomase Do Not Go Gentle Into That Good Night, člověk už jen kroutí hlavou. A to i přesto, že poetickou tvorbu Dylana Thomase mám celkem rád, stejně tak jako tuto specifickou báseň. Když se ovšem v jejím rámci režisér snaží natvrdo divákovi přednést jednu myšlenku tím, že ji zopakuje snad čtyřikrát či pětkrát v rámci celého narativu, je to prostě moc. A právě tyto drobnosti vrstvené docela hustě za sebou jsou právě ty momenty, které podporují ono rozpačité vyznění snímku.
Rozpačitý je ostatně i hudební doprovod Hanse Zimmera. I v rámci jeho tvorby neskutečně působivá a nápaditá kompozice, která až na podivné dunivé momenty ve dvou částech snímku funguje naprosto dokonale a přesunuje film z běžné blockbusterové science fiction zkušenosti někam dále. Tento pocit vám nicméně vydrží jen do doby, než vám dojde, že ona povědomost některých motivů není čistě náhodná, nicméně prachsprostá vykrádačka jiných tvůrců, kde tentokrát hraje prim tvorba Phillipa Glasse. Faktem ale zůstává, že výsledný hudební doprovod se k podobné velkolepé podívané nesmírně hodí a bude sehrávat důležitou roli v tom, proč vám audiovizuální stránka bude zůstávat v paměti ještě nějakou dobu po zhlédnutí filmu.
Druhou neméně důležitou roli na tom ale budou mít silné herecké výkony, kterým bezesporu vévodí Matthew McConaughey. Ten tu totiž ukazuje, proč jeho kariérní růst nabírá neskutečných rozměrů, neboť Cooper v jeho podání patří bezesporu k těm nejlepším věcem na celém filmu. Je jen škoda, že mu scénář dost hází klacky pod nohy. Bez toho mohla jeho postava přeci jen skončit ještě o něco lépe, než jen jakousi volnou modernizací Dr. Dave Bowmana s trochu deus ex machina koncem. Zbytek osazenstva se také nenechává zahanbit, nicméně na nich jde neplynulost a nevyrovnanost scénáře vidět ještě více.
Co celý projekt alespoň částečně zachraňuje, je vizuální stránka, opírající se o skvělou kameru Hoyte van Hoytemy, který nezklamává, nicméně nadšení z IMAX verze snímku se u mě zkrátka nedostavilo. Digitální triky ovšem patří ke špičce, což přispívá uvěřitelnosti vesmírných prostor. Na téměř bezchybné provedení taktéž letošní Gravitace to ovšem nemá ani náhodou.
O Interstellaru by se dalo mluvit poměrně hodně dlouho, neboť je tam několik geniálních momentů a několik vyložených kopanců, které prostě vadí. Novinka Christophera Nolana rozhodně není špatný snímek, v úrovni provedení a filmařské genialitě ovšem předešlých filmů tohoto tvůrce nedosahuje. Doplácí na přílišné sebevědomí a snahu být něčím víc, než ve skutečnosti je. Ono násilné protlačování již probádaných motivů a jejich aktualizace tomu rozhodně nepomáhá. Poněkud rozpačité dojmy neznamenají, že by se jednalo o vyloženě špatný snímek, před návštěvou kina ovšem svá očekávání rozhodně zmírněte.
Informácie o filme
Réžia: Christopher Nolan
Scénar: Jonathan Nolan, Christopher Nolan
Kamera: Hoyte Van Hoytema
Hudba: Hans Zimmer
Obsadenie: Matthew McConaughey, Anne Hathaway, William Devane, Michael Caine, Wes Bentley, Jessica Chastain, Casey Affleck, John Lithgow, Ellen Burstyn, Elyes Gabel, Mackenzie Foy, Topher Grace, Leah Cairns, David Oyelowo, Bill Irwin, Liam Dickinson, David Gyasi, Timothée Chalamet, Matt Damon, Collette Wolfe
Naše hodnotenie
Našli ste chybu, alebo máte tip na zaujímavý článok? Napíšte nám!
Páči sa Vám tento článok? Zdieľajte ho!
Informácie o autorovi
Ďalšie články od tohto autora
- Konec jedné éry (Avengers: Endgame, 2019) 29. apr 2019
- Hříchy minulosti nezazdíš (Zložka 64, 2019) 18. jan 2019
- Přes pustinu vstříc pomstě (Smrtelné stroje, 2018) 16. dec 2018
- Do války mezi kartely (Sicario 2: Soldado, 2018) 14. júl 2018
- Vstříc novému dobrodružství (Solo: A Star Wars Story, 2018) 01. jún 2018